Tereza Sochorová

Moje první stovka

Vzhledem k tomu, že chodím s říďou Jesenické stovky, jsem měla dilema, zda pomoct s organizací, nebo se závodu zúčastnit. Na jednu stranu jsem chtěla pomoct, na stranu druhou sto kilometrů jsem brala jako výzvu. Nikdy jsem nebyla nějaký zdatný turista. V prosinci jsem se sice zúčastnila Pražské stovky, šla jsem doprovodnou trať, která měřila 65 km, ale už tehdy to bylo pro mě něco nemyslitelného a považovala jsem to za velký úspěch. Najednou mi to ale nestačilo a chtěla jsem víc. Proto jsem se rozhodla, že se závodu zúčastním. Tohoto rozhodnutí jsem mnohokrát litovala, ale hrdost mi nedovolila vzít ho zpátky. Aspoň jsem překecala další blázny, kteří by do toho šli se mnou.

Čím více se závod blížil, tím jsem začínala mít větší strach. Odpočítávání, které běželo na stránkách Jesenické stovky, mě strašilo ve snech, ale že bych začala něco dělat, nějak se připravovat, to ne. Když už zbývalo do startu pouhých 14 dnů, došlo mi, že jsem to asi trochu podcenila. Běhat jsem šla dohromady asi třikrát, tak jsem se snažila aspoň najít na internetu nějaké rady, které by mi pomohly přežít sto kilometrů.

V den závodu jsem byla strašně nervózní, přitom vlastně nebyl vůbec důvod. O nic nešlo, v nejhorším bych se vrátila. Jenže já to strašně chtěla dojít, ale necítila jsem se vůbec připravená. První zádrhel přišel, když jsme málem propásli start. Ale nakonec jsme se stihli zařadit na konec hada a vydali jsme se za ostatníma.

Fotka, kvůli které jsme málem nestihli start.

Přestože hned na začátku byly dva šílené kopce, bylo to celkem v pohodě. Aspoň pro mě. Asi protože jsem je znala. Nálada v týmu byla pořád dobrá, až do doby, než jsme se poprvé ztratili. Ne, že by začala nějaká panika, ale nadšení jsme z toho rozhodně nebyli. Když si to vybavuju tak zpětně, nemůžu si vůbec vzpomenout, kde že jsme se to poprvé ztratili, ani jak přesně jsem se cítila. Za to druhé ztracení, to mě poznamenalo dost. To přišlo několik kilometrů před Brannou, kde byla tajná kontrola. A musím říct, že jsem nečekala, že by na mě krize přišla tak brzo a tak velká. Byla jsem až skoro nepříčetná. Ztratili jsme se totiž dost, zabili jsme tam tak dvě hodiny a nachodili navíc možná až deset kilometrů. Cítila jsem, že naše už tak malé šance dojít se ještě zmenšují. Ale paradox byl, že právě v tu chvíli jsem se rozhodla, že to prostě dojdu, i kdybych se měla doplazit.

Abychom stihli tajnou kontrolu v Branné, musela nám jet kontrola naproti. Občerstvení na tajné kontrole a známé tváře nás nabyly energií a poté, co jsme pokecali a trochu si odpočinuli, jsme se vydali dál. 

Když si celou trasu takhle promítám zpětně, pamatuju si opravdu jen útržky. Vybaví se mi, jak jsme měli obavy, že nás nabere býk (cesta vedla přes ohrady), jak při každém zastavení jsem měla strašný problém se zase rozejít a jak jsem při výstupu na Šerák málem vypustila duši. Na Šeráku jsme si udělali první (a poslední) zastávku v hospodě, přičemž se tady náš čtyřčlenný tým rozdělil. Ondra s Ďurym se domluvili, že dojdou na Červenohorské sedlo a tam skončí, já s  Kopajdou jsme to chtěli dojít, tak jsme se vydali na cestu dřív. Když jsme se dostali na Červeňák, už jsem věděla, že to dojdu. Cesta na Praděd byla víceméně v pohodě, ale když jsme došli na rozcestí, které ukazovalo, že na Jelení studánku to je 6 km a do kopce!! tak jsem myslela, že si tam ustelu a už tam zůstanu. Nakonec to nebylo tak hrozné. Nejhorší úsek pro mě asi byl ze Ztracených kamenů na Skřítek, to jsem myslela že umřu a jestli jsme do té doby nebrblali, tak teď se naše brblání rozjelo naplno.  Druhou tajnou kontrolu, která byla na Skřítku, jsme samozřejmě nestihli, ale to bylo to poslední, co by nás trápilo.

Vzhledem k tomu, že jsem velký spáč, jsem se bála, že tolik hodin bez spánku nezvládnu. Kupodivu mi spánek vůbec nechyběl a až při cestě ze Skřítku na Hvězdu jsem začala trochu usínat při chůzi. Cesta ze Skřítku byla celkově dost zajímavá. Kromě toho že se mi začalo chtít spát, jsem začala mít halucinace. Když si na některé výjevy vzpomenu, tak se musím smát. Na Hvězdu si pro nás přišel sám říďa závodu a konec šel s námi. Svým příchodem nám dodal další energii a mašírovali jsme si to směr cíl. No mašírovali, spíš jsme šli jak invalidi. V cíli na nás čekal celý tým organizátorů, přivítali nás potleskem a já byla šťastná, že jsme to došli. Konečný čas 28:54. Dokonce jsme ani nebyli poslední.

To, že jsem to došla, bylo hlavně díky tomu, že nám nikdo nevěřil, že bychom to mohli zvládnout, tak jsem všem těm pochybovačům chtěla vytřít zrak. Ale chtěla jsem to dojít taky kvůli sobě.  Abych sama sobě dokázala, že když budu dostatečně chtít, zvládnu cokoli. Bez morální podpory svého týmu, mojeho pana ředitele a ostatních bych to však nezvládla a za to jim patří můj velký dík.